Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

 

Říkalo se mu „profesor“, ale svým obřím nosem a stále jakoby ustaraným pohledem vypadal spíš jako věčně uštvaný úředník. Jenže tenhle drobný chlapík se zařadil k těm nejlepším pilotům formule 1 a v některých kategoriích si hlídá druhou příčku za dnes už bezkonkurenčním Michaelem Schumacherem.

Jsou piloti, o kterých seženete hromadu publikací, můžete si objednat videokazetu či DVD, jejich kariéra je prakticky den po dni zmapována. Všechny závody jsou popsány do posledního detailu, na jakoukoli informaci o nich se dozvíte lakonické „jó, to už bylo tam a tam.“ Je tedy jasné, že zkusit napsat vyčerpávající popis kariéry Alaina Prosta je totéž jako pustit se do práce na středně silné knize. Přistupuji tedy k dalšímu zápisu do „Historických ohlédnutí“ spíš jako k připomenutí, že to ještě není pro mnohé z nás tak dávno, co jsme tohoto Francouze vídali na obou stranách zdi depa.

Poměrně značné procento pilotů jako svůj první stroj osedlá motokáru. Alain nebyl výjimkou, snad jen se od některých kolegů lišil tím, že si první stroj pořídil ze svých úspor. Stroj ho přišel bratru na 700 franků a nevedl si na něm špatně. Jinak by si ho asi nevšiml poměrně známý jezdec Jannick Auxmery. Ten dovedl mladíčka do francouzské formule Renault, odkud se Prost samozřejmě vydal i do evropského šampionátu. Trofeje jen pršely: v roce 1975 si připisuje do své sbírky ocenění „Pilot ELF“ a Volant Shell, o rok později už se může pyšnit titulem mistr Francie. Rok nato zdrtil soupeře i v kategorii formule Super Renault a odbyl si svůj debut v F2.

Jenže pak nastalo něco, co právě u Prosta svědčilo o jeho rozvaze. Záhy totiž seznal, že jeho síly na formuli 2 ještě nestačí a tak se přesunul do F3. První seznamovací rok si osladil jedním triumfem (Španělsko) a jaksi samozřejmě získal titul francouzského šampióna F3 (v ME to stačilo na 10. místo). Do ročníku 1979 nastupoval jako jeden z možných favoritů. Nikoho nenechal na pochybách, že o titul skutečně stojí. Sedm vítězství ho vyneslo až k titulu mistra Evropy, ale sám Alain jako největší úspěch hodnotil vítězství v Monacu. Tenhle závod je tradičně sledován ostřížím zrakem manažerů všech stájí formule 1 a v historii jsou známy jen ojedinělé případy, kdy vítěz tradičního předzávodu v ulicích Monte Carla neokusí formuli 1.

Občas se k dobrým výkonům nachomýtnou i šťastné sudičky. Marlboro France tehdy vyhlásil velkolepý projekt podpory úspěšných pilotů z nižších formulí. Díky tomu se Prost dostal do hledáčku Paddy McNallyho, který Prostovi zařídil na okruhu Paul Ricard test McLarenu. Prosta nijak nerozhodil fakt, že se s ním na okruhu prohánějí i Watson a americká hvězda Kevin Cogan. Ve finále se stopky zastavily na čase o vteřinu na jedno kolo lepším Watsonova. Zpočátku váhající šéf McLarenu Teddy Mayer upaloval pro smlouvu a zajistil si Prosta na dva následující roky.

Pětadvacetiletý Prost vstupoval do arény F1 jako velká neznámá a doprovázen mnoha pochybovačnými soudy, jejichž autorům se skok z F3 přímo do formule 1 zdál příliš rychlý. Jenže Prost debutoval šestým místem v Argentině a v Brazílii přidal další dva body za páté místo. Najednou to byl Watson, kdo vedle tohoto zelenáče vypadal jako učedník. A Prost dále dával důvod, proč novináři mohli bušit do klávesnic – v Kyalami mu praskl zadní závěs a z totálně zrušeného monopostu vyvázl s dvojitou zlomeninou zápěstí. Pořád měl ale víc štěstí než Marc Surer na ATS, který se rozšrotoval ve stejný den, ale toho museli z vraku vystříhat a od závodů si odpočinul podstatně déle než Alain. Ten vynechal jenom americké Long Beach a pak se vrátil do týmu opět „ničit“ Watsona. Nejvíc ho ponížil v Monacu, kde se bez problémů kvalifikoval, zatímco rodák z Belfastu zůstal v poli neplatících diváků.

Jestliže zkušenější Brit nakonec v celkovém hodnocení Francouze překonal, pak to dost možná bylo kvůli tomu, že Prost v poslední třetině šampionátu už intenzivně jednal s Renaultem. Nebylo tajemstvím, že Jabouille v týmu žlutočerných neuspěl a chtěl změnit prostředí, a byl by hřích, kdyby si šéf týmu Larrousse nechal uniknout takový talent. Mayer se pochopitelně bránil a poukazoval na smlouvu, ale nakonec si spočítal, že na tom všem ještě může slušně vydělat. Za Prosta dostal slušné odstupné a ještě měl díky jeho výkonům v ruce potřebnou metlu na stagnujícího Watsona. Prost si ještě před odchodem prožil další chvíli hrůzy. Opět to byl prasklý závěs, tentokrát ve Watkins Glen a dvousetkilometrové rychlosti. Rána na svodidla připomínala ošklivou nehodu Jabouilleho z předchozího závodu, ale Prost vyvázl jen s modřinami a šokem. Je vcelku pochopitelné, že se na start posledního závodu za McLaren nehnal a nakonec se pro nevolnost omluvil. V zákulisí se ale šeptalo, že pravým důvodem byla pořádná názorová bouřka mezi Mayerem a Alainem.

Situace v Renaultu byla tak trochu nepřehledná. Jedničkou byl Jabouille, jenže tomu se nedařilo, a tak se na jeho pozici nenápadně přesunul Arnoux. Sotva ale přišel Prost, situace se opakovala. Mladší Alain začal Reného prohánět a překonával ho ve většině hledisek, jenže co to bylo platné, když ze sedmi závodů jich šest nedokončil. Vše se obrátilo teprve na domácí půdě. V závodě, rozděleném na dvě části dešťovou přeháňkou, smazal Prost Piquetův náskok a otevřel svůj obdivuhodný vítězný účet. Před závěrečným zámořským finále si ještě hýčkal naději na titul, když s přehledem vyhrál dva předchozí závody. Jenže ve vodou zalitém Montrealu skončil místo na stupních vítězů mimo trať a bylo po nadějích. Nic na tom nezměnilo ani druhé místo na nejslavnějším parkovišti světa v Las Vegas.

Následující ročník začal Prost jako největší favorit. Jednak proto, že se jevil jako nejperspektivnější pilot, turbo začalo ukazovat své kvality a zdálo se, že v cestě mu nemůže nic stát. A začátek sezóny tomu nasvědčoval. V Kyalami mu vůbec nevadilo, že musel měnit pneumatiky a čelo doháněl z osmého místa. Když v Brazílii dojel třetí s breptavým motorem, netušil, že zanedlouho bude opět vítězem. Známá aféra s lehčími vozy byla příčinou diskvalifikace Piqueta a Rosberga a odborníci se začali strachovat, zda šampionát neztratí na zajímavosti. Nestalo se tak, protože v následujících sedmi závodech viděl cíl jen jednou, jenže to nebyl klasifikován. Hořký doušek musel spolknout v Monacu, kde si jel neohroženě pro vítězství, ale dvě kola před cílem na vlhnoucí trati nezvládl výjezd z tunelu a mohl si gratulovat, že z vraku vylezl bez zranění.

Daleko horší byl pro Prosta rozkol v týmu. Alain s devatenácti body byl jasným favoritem francouzské stáje pro titul, Arnoux se čtyřmi mu jenom sekundoval. Na domácí půdě mělo být všechno podřízeno jasné taktice. Jenže Arnoux přes příslib dodržení týmové strategie prostě neposlechl. Prost dojel druhý a pro svého kolegu neměl ve slovníku výrazy, které se hodí ke gentlemanům. Okamžitě prohlásil, že za těchto okolností nehodlá dále sdílet týmový post s Arnouxem, ale žádné drama se nekonalo. Arnoux hned po vítězství ve Francii podepsal smlouvu s Ferrari. Bylo ale jasné, že s jeho podporou už Prost počítat nemůže. V hlubokém útlumu pak dokončil ročník 1982, v němž podle vlastních slov ztratil motivaci.

Ročník 1983 byl v Prostově historii jeden z nejkontroverznějších. Mohl žehrat na to, že Renault trestuhodně propásl začátek sezóny. Po přesunu na evropskou půdu přišla Prostova velká série, která se odrazila do šesti pódiových umístění z devíti závodů. Jediná Grand Prix mu nevyšla, v USA se víc smýkal než jezdil. Pak ale přišlo Holandsko a situace, která rázem z nechybujícího Francouze udělala „atentátníka, který si odstřelil šanci na titul“. Co se vlastně stalo? Prost se pokusil v nájezdu do první zatáčky zaútočit na vedoucího Piqueta, ale podcenil kluzčí okraj trati a nedokázal skluz vyrovnat. Vzájemná kolize poslala Piqueta mimo trať, ale Prost ho „přežil“ jen o pár set metrů.

Pořád ale Francouz disponoval bodovým náskokem, který si udržel až do posledního závodu. Mělo to být velkolepé vítězství Renaultu, tým, který turbo uvedl do formule 1 měl sklidit zasloužené vavříny. Marně Prost nabádal ke zdrženlivosti a varoval před přílišným optimismem. Když Renault nechal na své náklady dopravit do Kyalami, kde se poslední závod sezóny jel, desítky novinářů, označil to Prost jako vyslovené koledování si o malér. A ten taky přišel. Jízdní vlastnosti Renaultu byly mizerné a Prost v pětatřicátém kole odstoupil. Mohl pak v depu jenom čekat na zázrak v podobě Piquetova odpadnutí. Zázrak, který se nekonal.

Bezprostředně po závodě se začalo prát špinavé prádlo. Vedení týmu Prostovi vyčítalo kde co, připomínalo, že vše mu hrálo na ruku, že na základě jeho rozporů s Arnouxem byl angažován Američan Cheever jako vyslovená dvojka, aby na Prosta netlačil. Ve finále přišlo obvinění, že Alain v Kyalami nedojel záměrně. Prost nakonec zjistil, že nemá smysl se hájit. Zeptal se přímo, zda má Renault zájem na jeho setrvání, a když dostal víceméně vyhýbavou odpověď a pozvání k rozboru chyb z uplynulé sezóny, navrhl svůj odchod. Už v pátek po posledním závodě byl Francouz volný.

Prost byl značně komplikovaný i co se týkalo vztahu k jeho vlasti. Jednou se svěřil, že se považuje spíš za Evropana než Francouze. Teď, když opustil Renault, mu to jeho krajané všechno sečetli. Začalo se spekulovat o nejrůznějších šílenostech, počínaje daňovými úniky po pikantní postelové románky. Když jednoho dne našel Alain v rodném městě zdemolovaný svůj Mercedes, neváhal. Za pár dní už byl trvale usídlen Švýcarsku a jeho vztah k vlasti se tímhle incidentem rozhodně neutužil.

Je asi nošením dříví do lesa rozebírat ročník 1984. McLaren vyhrával téměř všechno, a Prost byl v tomto směru rozhodně aktivnější. Do tohoto ročníku také spadá slavný zmoklý závod v Monacu, kde zazářil nejen tolik profanovaný Senna, ale třeba i Stefan Belloff. Ale i detroitská Grand Prix, která nakonec přinesla Prostovi bodík navíc, když by diskvalifikován původně druhý Brundle. Prost musel poslední závod vyhrát a Lauda nesměl skončit druhý, jinak by mu chybělo směšného půl bodu k titulu. Samozřejmě to tak dopadlo. Ozvaly se hlasy, že Prost prostě na titul nemá. Většina lidí ale přehlížela fakt, že Alain vyhrál sedm závodů v sezóně a skutečně udělal maximum pro konečný úspěch. Že narazil na zkušenou zeď v podobě protřelého a ostříleného Laudy a prohrál s ním, to bych nepovažoval za ostudu, ale čest.

Na začátku roku 1985 by si na Prosta nikdo nevsadil ani pětník. Sice vyhrál v Brazílii, ale pak přišel o vítězství v San Marinu kvůli vozu pod váhovým limitem. S obavami tým McLaren vzhlížel k Ferrari, kde Alboreto ukazoval skutečně velkou formu. Hodně mu pomohlo Monaco, kde dokázal vyhrát nejen díky tomu, že Alboreto udělal dvě hrubé chyby, ale také překonal fakt, že u motoru jeho vozu se zadíral jeden ventil. Až do Grand Prix Holandska byl duel o titul na vážkách, ale pak Ferrari neuvěřitelně „odešel“. V posledních pěti závodech už nezískal ani bod, Senny se Prost bát nemusel a tak si v poklidu a zkušeně pohlídal bodový náskok. To, co se nepovedlo Trintignantovi, Cevertovi, Depaillerovi či Laffiteovi završil při evropské Grand Prix muž, který se k barvám trikolóry hlásil nejméně.

Všeobecně se soudilo, že v roce 1986 Prost nemá šanci titul obhájit. Ambiciózní duo Mansell – Piquet na Williamsech, které udělaly obrovský posun vpřed, dravý Senna na Lotusu a po úspěších prahnoucí Rosberg v roli Prostova týmového kolegy – to byla sestava pro rok 1986.

Byl to rok, který definitivně zformoval Alaina Prosta. Stal se vyčkávajícím, chladně kalkulujícím, rozvážným. Nedrtil soupeře už od prvního tréninku, nesázel jedno rekordní kolo za druhým. Uměl se orientovat a bleskově a přesně zhodnotit vývoj situace. A proto taky neztrácel kontakt se svými soupeři. Samozřejmě zajížděl výborné závody – Monaco vyhrál potřetí za sebou. Ale spíš byl pořád na číhané. Zažíval i dramatické situace – v Německu mu došlo palivo před poslední zatáčkou a Prost se pokusil auto do cíle dotlačit. Nakonec toho nechal, protože by mu to stejně nepomohlo. V Itálii nemohl natočit motor, protože měl prázdnou baterii. Pouhých pět vteřin, o které usedl do náhradního vozu po zahájení zahřívacího kola, rozhodlo o tom, že v závodě dostal nepopulární černou vlajku. Před posledním závodem měl vlastně teoretickou šanci, ale jel svoje a opět mu štěstí přálo. Rosberg a Mansell skončili s defekty pneumatik na trati, Piquet udělal dvě chyby. Suma sumárum získal Prost přesně to, co potřeboval. A jako první pilot od roku 1960, kdy Jack Brabham obhájil svůj titul, dokázal totéž.

Sám Prost si byl před sezónou 1987 vědom, že další obhajoba titulu je věcí utopie. Motory Honda byly už prokazatelně lepší než agregát Porsche, kterým disponoval McLaren. Navíc tento tým začaly sužovat v daleko větší míře poruchy. Jestliže v roce 1986 měl Prost jen dvě závady, teď už jich bylo šest a další dva případy značně ovlivnily jeho působení na trati. Byla to prostě sezóna k nabrání sil, v níž bylo jasné, že konkurovat naplno se nedá. McLaren se loučil s pohonnou jednotkou Porsche a Prost si kromě několika velice slušných výsledků připsal jeden významný tirumf. V Portugalsku projel cílem na prvním místě a na signalizační tabuli se objevilo číslo 28. Prost tímto vítězstvím překonal legendárního Jackie Stewarta v počtu vyhraných Grand Prix. Musel také ale přetrpět pohanu v podobě předjetí o celé kolo, kterou mu uštědřily oba piloti Williamsu v Anglii.

Před sezónou 1988 se ale situace poněkud zkomplikovala. Prost skončil v šampionátu až za Ayrtonem Sennou, který se měl stát čerstvou posilou McLarenu. A vzhledem k tomu, že tým měl disponovat nepřekonatelnými motory Honda, bylo jasné, že půjde o prestižní boj, ve kterém udělal první rozhodující krůček právě Senna. Nakonec z toho vzešel šampionát, který měl několik zvláštních aspektů. Především až na jeden případ vyhráli všechny závody piloti McLarenu. Prost zaostal o jeden vavřín za Sennou a tentokrát mu nepomohlo ani to, že měl daleko víc druhých míst (7:2). Na to se tentokrát nehrálo. Ani nebylo rozhodující, že Sennu porazil o celých 11 bodů – když se sečetly započítávané výsledky, chyběly Prostovi čtyři body.

Daleko podstatnější bylo, že oba kolegové si začali lézt na nervy a v jejich chování se objevovaly prvky vysloveně nebezpečné. Začalo to v Estorilu, kde Senna ve snaze za každou cenu uhájit první pozici málem rozmázl Prosta o zeď depa. Když mu to Francouz vyčetl, označil ho v tisku za bačkoru, která místo předjíždějí skuhrá, jak jsou na něj všichni oškliví. Tahle psychologická válka vyvrcholila v dalším roce. Senna posedlý vítězstvím nerespektoval vnitrotýmové dohody a Prosta přestal vůbec akceptovat. Prost to vyřešil po svém. Pochopil, že Senna bude v týmu protěžován (to mu nakonec Dennis přiznal už na konci roku 1988) a tak si začal hledat práci jinde. Problémy s tím určitě neměl, dvojnásobný mistr světa a trojnásobný vicemistr je výhodným obchodním artiklem.

Bitva o titul ale nadále pokračovala. Na tahu byl tentokrát Senna, který musel likvidovat Francouzův náskok. A to se mu nedařilo. Poruchy, kontroverzní kolize s Mansellem v Portugalsku, ve kterém vidělo hodně lidí mstu, Senna dokonce tajnou dohodu Mansella s Prostem (rozhořčený Dennis údajně požadoval doživotní vyloučení Mansella z formule 1), to všechno nahrávalo Prostovi do karet. A pak přišlo památné finále v Japonsku. Kosa narazila na kámen. Senna počítal s tím, že korektní Prost jako vždy uhne, ale on tentokrát nechtěl. Francouz řekl, že v tom nebyla špetka úmyslu, Senna určitě mohl pár metrů počkat a předjet ho na rovince. Ať už to bylo jakkoliv, Senna neprojel následnou šikanu a byl diskvalifikován. Titul tím pádem připadl Prostovi a z nepřátelství se stala nenávist na život a na smrt.

U Ferrari byl Prost přivítán jako zachránce, který přiveze do Maranella opět po letech titul. Zajímavé je, že přesto si ho fanoušci neoblíbili jako Mansella. „Profesor“ jim svou povahou nepřirostl k srdci. Ale vítězil. Po letech, kdy se Ferrari na mistrovský titul dívalo jen zdálky, se Prost pral se Sennou o titul. Vyhrál v rudých barvách pět Grand Prix, což se naposled podařilo Niki Laudovi v roce 1976! Ale také opět ukazoval své bolestínské okamžiky a po portugalské Grand Prix dokonce obvinil Mansella, že ho v boji o titul nepodpořil. To byly drobnosti, které mu podrývaly pozici v italském týmu. Jenom fakt, že před Grand Prix Japonska ještě měl titul na dosah mu jeho situaci nekomplikoval. A po závodě ji měl naopak velice silnou. Senna, který byl možná tak trochu zaskočen faktem, že Ferrari navzdory tradici na konci roku přikládá pod kotel, udělal jeden z nejdiskutovanějších manévrů v historii formule 1 a rozhodl boj o titul tím, že Prosta jednoduše v první zatáčce vědomě poslal z tratě. Sám se k tomu po roce přiznal.

Po prohraném titulu mohl Alain jenom s překvapením konstatovat, že Ferrari propadl naprosté letargii. Nestačil na McLaren, vzápětí na Williams a ve finále musel Prost svádět tvrdé souboje s Benettonem. Snad s výjimkou Grand Prix Německa, která byla opět dlouze diskutována kvůli souboji Senna – Prost (Senna před východní šikanou Prosta šikovně přinutil vyjet do únikové zóny a rozzuřený Francouz už svůj vůz nenastartoval), se Prost potácel v druhé části bodované šestky. A navíc odpadal. Poruchy přičítal liknavosti italského týmu, ale nenechával si to pro sebe. V samotném závěru sezóny už měl lajdácké přípravy vozů plné zuby a udělal ve vedení řádný hlahol. Výsledek? Do Grand Prix Austrálie byl angažován Gianni Morbidelli a Prost odešel od Ferrari bez fanfár. A poprvé od roku 1981 bez jediné vyhrané Grand Prix.

Přes zimu se vedly obrovské dohady, co vlastně bude s Prostem dál. Jestliže se nějaký čas spekulovalo o jeho návratu k McLarenu, Sennova přítomnost v týmu tyhle spekulace rychle vyvrátila. Další „zaručené“ zprávy hovořily o spojení Alaina s Ligierem, ale ani tam se trojnásobný šampion neobjevil. Mluvilo se o nespokojenosti s kvalitou vozů, potom zase o vysokých finančních požadavcích. Až v polovině roku se vše vysvětlilo. Prost si odbyl předsezónní testy, ale v podstatě se stále více snažil dohodnout s Guy Ligierem nikoli na angažmá, ale na koupi celého týmu. Nakonec dvaašedesátiletý šéf týmu Prostovi sdělil, že se do důchodu chystá až za rok.

Hodně brzy se začaly přípravy na sezónu 1993. Mansell si krátce po polovině sezóny 1992 zajistil titul a prakticky ihned nastalo velké dohadování o smlouvách. Mansell si jako úřadující šampión chtěl diktovat a neuspěl. Prost nelenil a zajistil si předběžný kontrakt s Williamsem. Útočil i Dennis, kterému končila smlouva s Hondou a s „Profesorem“ by měl naději na zisk agregátů Renault. Do toho se ještě zamíchal Senna, který se nechtěl smířit s rolí druhých houslí a pokusil se protlačit do vítězícího týmu. Tentokrát ale narazil na hráz jménem Prost.

Smlouva s Williamsem byla podepsána a Prost se rázem vyšvihl v kursech bookmakerů na nejvýhodnější post. Vyhrál taky značně zmoklou jihoafrickou Grand Prix, ale pak zakontroval Senna. Vyhrál stejně promáčený domácí závod a pak vytřel všem soupeřům zrak v Donningtonu. Jenže Prost potom v sedmi závodech šestkrát vyhrál a dal šampionátu docela jiný rozměr. Smůlu měl jenom v Monacu, kde mu při zastávce v boxech zhasl třikrát motor, ale i tak vybojoval aspoň čtvrté místo. Škarohlídi poukazovali na to, že Prost měl velice kvalitního týmového kolegu, a v Anglii a Německu využil jenom jeho smůly (Hill na Hockenheimringu odpadl půldruhého kola před cílem pro prasklou pneumatiku). Naproti tomu Michael Andretti Sennovi tolik nepomohl, snad jenom ve Francii, kde spolehlivě odblokoval Martina Brundlea. Prost začal ztrácet v poslední třetině, ale to už se dalo říci, že jenom kontroloval vývoj šampionátu. Poté, co těsně před cílem odpadl z vedoucí pozice v Grand Prix Itálie, symbolicky si zajistil čtvrtý titul mistra světa v Portugalsku druhým místem, když o stupínek výš stál Michael Schumacher. Jako by to bylo symbolické předávání stráží.

V posledních dvou závodech už jel Alain bez onoho patřičného hladu po vítězství, potřeby zajistit si body a vlastně bez motivace. Dokázala to australská Grand Prix, kdy se k vedoucímu Sennovi začal přibližovat pouze tehdy, když ho „tlačil“ za ním jedoucí Damon Hill. Možná i to se promítlo do hořkého loučení s formulí 1. Prost otevřeně hovořil o všem, co podle jeho názoru formuli 1 ničí – o sponzorech, novinářích, o nepřátelských vztazích mezi týmy: „Když vypiju kafe s Dennisem nebo Briatorem, okamžitě si v novinách přečtu, že jsem s nimi podepsal smlouvu. Tisk nenávidím, přinejmenším některá jeho působení. Někdy jsem až příliš tvrdohlavý a upřímný, a neuměl jsem změnit svůj postoj, odmítal jsem veškerý kompromis. Z toho mám obrovskou radost.“ Ne všichni mu ale věřili, Ron Dennis mu nabídl smlouvu pro rok 1994, a když Prost odmítl, zavázal si ho slušnou finanční částkou, že si minimálně na rok od formule 1 odpočine. Byly to de facto vyhozené peníze.

Prost si začal užívat – vyzkoušel si nadzvukový Mirage a konečně po dlouhých letech bez pocitu odpovědnosti sledoval závody. Dokonce se opět posadil i do formule 1 – byl to test McLarenu s motorem Peugeot, což samozřejmě hodně rozdmýchalo další zprávy o možném návratu „Profesora“ do světa formule 1, ale Francouz rozhodně jakékoli spekulace tohoto druhu dementoval.

Na přetřes se Prost dostal opět o dva roky později. Jestliže se v uplynulých letech zdálo, že se Prost vzdal svého záměru, najednou se tu rýsovala reálná šance. Ligier po prvním Prostově pokusu o koupi prodělal takové menší martyrium a vystřídal dva majitele. Prost dostal přednost před Tomem Walkinshawem (vedl tým od převzetí Briatorem až do konce sezóny 1996, tedy téměř dva roky), protože podílníci nesouhlasili se stěhováním týmu na ostrovy. Zhrzený Walkinshaw aspoň přetáhl více než třetinu zaměstnanců, mezi nimi i uznávaného odborníka Franka Dernie.

Paradoxní je, že Prost, který se nikdy za patriota nepovažoval, musel vytvářet evidentně francouzský tým. Motory Peugeot, vlastní převodovka, návrhář Loic Bigois; do toho jen mírně nezapadaly pneumatiky Bridgestone, jenže Michelin v té době ještě nebyl k mání. Nakonec se s francouzskými motory jelo až v dalším roce a ironií je, že s „dosluhujícími“ mugeny si tým vyjel svou vůbec nejlepší výsledkovou šňůru.

Prostovi byla vyčítáno mnoho chyb ve vedení týmu, především to, že podlehl a snažil se budovat tým na problematické národní bázi. On ale Prost sám do toho zase tolik mluvit nemohl. Když na klíčové posty jmenoval odborníky nefrancouzského původu, hned měl na krku média. Pod jejich vlivem začal dělat rozhodnutí, která se ne vždy dala posoudit jako šťastná. Patřil mezi ně i odchod zkušeného technického ředitele Alana Jenkinse, na což reagovalo několik britských techniků rovněž odchodem. Situaci nezachránil ani příchod otce a syna Dinizových. Ti přinesli do týmu peníze, ale peníze neznamenaly ještě kvalitní výsledky.

Labutí píseň francouzského týmu a účinkování Alaina Prosta ve formuli 1 skončilo v roce 2001. Byl u toho Tomáš Enge, ale už neměl šanci nikterak v týmu vyniknout. Sám Alain vypadal, že ho zánik jeho equipy nijak moc nemrzí. Sice nevyhrál žádný závod, ale udržel se ve světě o tři roky déle než jeho velký rival Stewart. I když to nikdy ani jeden z bývalých mistrů světa na veřejnosti přímo neřekl, šuškalo se o velké rivalitě.

Co dělá čtyřnásobný mistr světa dnes? Podílí se na reklamní kampani firmy Uniroyal a čas od času se objeví na zajímavých závodech speciálů Fun Cup. Snad se mu u firmy s deštníkem ve znaku povede bezezbytku zapomenout na trochu hořký konec jeho týmového působení ve formuli 1.

ALAIN MARIE PASCAL PROST

* 24. 2. 1955

Absolvoval 199 Grand Prix

  • 1980: McLaren Ford
  • 1981 – 1983. Renault turbo
  • 1984 – 1987: McLaren TAG Porsche turbo
  • 1988: McLaren Honda turbo
  • 1989: McLaren Honda
  • 1990 - 1991: Ferrari
  • 1993: Williams Renault

Získal 798,5 mistrovského bodu (768,5 započítáno)

Vyhrál 51 Grand Prix (první GP Francie 1981, poslední GP Německa 1993).
Zajel 33 pole-position.
Dosáhl 41 nejrychlejších kol v závodě.
106x vystoupil na stupně vítězů (51 – 35 – 20). 128x se objevil na bodované pozici

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář